Už když jsme se stěhovali mimo město, do míst, kde zima bývá delší a krutější než dole v nížinách, jsem si říkal, že ta letošní první zima bude stát určitě za to. Přiznám se ale, že jsem nepočítal s tím, že v listopadu napadne sníh a vydrží až do března, na to jsem jaksi nebyl ve městě zvyklý. Tam se člověk z nového sněhu vždy raduje, protože ví, že za několik hodin, maximálně dní, zmizí.
Už před zimou jsem se po upozorněních místních rozhodl pořídit nové auto, které bude na zimu připraveno lépe jak VW Polo. Jako správný profík jsem pořídil příruční lopatu Fiskars na odhazování sněhu, kterou jsem vozil již od září v kufru auta a také kvalitní sněhové řetězy. Mám sice "čtyřkolku", ale co kdyby náhodou... Výbava tedy skvělá.
A pak začal padat sníh. A padal dlouho. Krásná zima. Protože žijeme v národním parku, tak se nesolí, nesype, prostě jen protahuje. Jenže já mám přece čtyřkolku a jen tak mě nic nezastaví. Inu jeden den jsem jel naproti své přítelkyni, abych ji zachránil, protože přece nemůže cestu svým autem v takové kalamitě zvládnout. Dojel jsem na křižovatku a zajel hezky ke kraji závějů. Jenže oni i v zimě jezdí dřevaři velkými nákladními auty a těm je jakákoliv silnice úzká. Když se na mě řidič zatvářil tak, že určitě neprojede, obratně jsem zajel více ke kraji. Dřevař poděkoval a zmizel za zatáčkou. A pak jsem si teprve uvědomil, že mám dvě kola (jedno přední a jedno zadní) kdesi ve vzduchu a auto sedí na hromadě sněhu. Co vám budu povídat, čtyřkolka nepomohla, lopata Fiskars nepomohla a řetězy také ne. Už když to vypadalo, že ze zatáčky vyjede přítelkyně v Polu (kterou jsem jel zachránit), zachránil soused. Zastavil u mě, znalecky prohlédl koleje kolem mého auta a pronesl ledově klidným hlasem "Dřevaři, co?".
Inu zjistil jsem, že ve výbavě nemám tažné lano, on naštěstí měl a zhruba minutu poté, co mě vytáhl, vyjela ze zatáčky ladně přítelkyně a ladně dojela až domů.
Hned další den jsem jel do obchodu a pořídil tažné lano. Při odpolední cestě domů se ukázalo, že se otepluje a z okolních domů padají na silnici hromady sněhu (ale opravdu hromady). A když jsem se tak blížil k naší chalupě, vidím před sebou asi metr vysokou hromadu sněhu přes celou silnici. Šlápl jsem na plyn a sníh ve velké rychlosti raději ustoupil a na silnici zůstaly cca půlmetrové koleje. Jsem rád, že nemáme vpodstatě žádné stále vtipné sousedy a že pod hromadou sněhu na mě nečekala třeba hromada kamení nebo dřívi, to by toho z Tiguana asi moc nezbylo.
Asi o hodinu později jsem slyšel od silnice nějaké divné zvuky. Aaaa, nějaký němec s "normálním autem" na těch půl metrových kolejích zůstal viset. Mám přece tažné lano, za chvilku je venku! Vyjel jsem s autem, bravůrně přicouval, s údivem, že nemá v kufru tažné lano (je přece zima, tyhle končiny, bez tažného lana, chjo to jsou lidi) jsem vytáhl své (před hodinou koupené), zapřáhl jsem jeho Astru a pomalu se rozjel. Jak to dopadlo? Druhý den jsem si jel pro nové lano, to původní bylo totiž asi na vytahování kočárků a ihned prasklo. Zapadlíka jsem poslal do nedaleké hospody pro pomoc. Nyní mám lano s nosností přes 5 tun a čekám na další příležitost, jak jej vyzkoušet. A také čekám, co dalšího mi v kufru chybí pro přežití.
I přes to všechno byla zima na vesnici krásná a půvabná.
